Ženy se mě často ptají na radu, zda mají odejít ze zraňujícího vztahu. Na to ale není jednoznačná odpověď. Pouze v případě fyzického násilí ve vztahu je nutné okamžitě utéct. Tady jde o život!
Nic, co se děje v našich životech není náhoda. Sami si vybíráme takové životní zkušennosti, které nás mají posunout dále na naší cestě. Zranění, která zažíváme v partnerském vztahu, jsou pouze odrazem našich zranění z dětství, z našich vztahů s našimi rodiči. Je to jednak proto, že nevědomě kopírujeme to, co jsme zažívali v dětství. Pokud si říkáme, že nikdy nebudeme jako naši rodiče, stane se z odmítaného chování stínové. To se pak projeví v ten nejnevhodnější okamžik v ničivé síle. Může jít například o násilnické sklony, nebo naopak o ledový chlad a odtažitost.
Zranění z dětství se v našich vztazích opakují stále dokola proto, aby mohla být uzdravena. Pokud si svoje téma nezpracujeme ve vztahu s jedním partnerem, můžeme si být jisti, že se v dalším vztahu bude stejné téma opakovat. Cesta k uzdravení vede přes otevření srdce a znovuprožití bolesti. Není třeba se toho obávat. Léčení vždy přijde jen v takové intenzitě, na jakou jsme připraveni. Chvilku bolesti pak vystřídají příjemné emoce radosti, vděčnosti a štěstí. Rozhodně to stojí za to.
Když znovu zažíváme kontakt s naším zraněným srdcem a ono se začíná tevírat, dostaví se ohromný příliv energie, která konečně může volně proudit. Sama jsem žila mnoho let s uzavřeným srdcem. Pamatuji si přesně na ten den, kdy se moje srdce uzavřelo. Ta bolest, kterou jsem tenkrát prožívala byla tak silná, že už se to nedalo vydržet. A tak se srdce uzavřelo. Bolest se zmírnila, ale zároveň jsem pocítila jakousi otupělost i k ostatním pocitům. Nebyla jsem schopná cítit a prožívat žádné emoce. Trvalo dlouhé roky, než začala doba léčení. Proces to byl velmi pozvolný. Krunýř kolem mého srdce byl velmi pevný. Srdce se vždy otevřelo na chvilku, jako by se chtělo nadechnout a zase se stáhlo zpátky.
Jednoho dne jsem náhodou zhlédla video, na kterém je vyobrazeno skutečné lidské bijící srdce. V tom okamžiku se ve mně něco zlomilo. Pocítila jsem obrovskou lítost nad tím, že jsem se od svého srdce odpojila, nevážila jsem si ho a nepečovala o něj. Pak přišly slzy vděčnosti a hluboké uvědomění, jakým obrovským darem je moje srdce a celé moje tělo. To, že moje srdce bije, že ho mohu cítit, že mám ruce a nohy, kterými mohu hýbat, oči, kterými se mohu každý den dívat na všechny krásy světa, uši, kterými mohu naslouchat zpěvu ptáků, nos, kterým mohu nadechnout vzduch do svých plic a cítit vůni květin, kůži, na které mohu cítit teplé sluneční paprsky. Od toho dne započala moje vědomá každodení péče o moje srdce, které se nádherně otevírá a já mohu znovu cítit a prožívat.
Není to lehké. Na pocity ohrožení jsem zvyklá reagovat stažením. Pokud je to v dané chvíli možné, snažím se zastavit a získat odstup. Odejdu do bezpečí, prožiji si svoji emoci o samotě a když se uklidním a dostanu se opět do vnitřní rovnováhy, mohu se vrátit zpět s otevřeným srdcem.