Pocity nespokojenosti a frustrace v našich životech mají často původ v našich nenaplněných očekáváních. Z nějakého důvodu totiž očekáváme, že naše dětství bude radostné a naplněné láskou rodičů, že budeme úspěšní a oblíbení ve škole, že si najdeme báječného partnera, založíme rodinu, dostaneme skvělé zaměstnání a vyděláme dostatek peněz. Pokud se některá, nebo většina našich očekávání nesplní, dostaví se pocity zklamání, frustrace a my začneme hledt viníka. Kdo za to může? To naši rodiče, kteří nám dali málo lásky, naši spolužáci, kteří nás šikanovali, učitelé, kteří pro nás neměli pochopení, partner, který se na nás dopouštěl násilí.
Všichni si neseme z minulosti spoustu bolesti a zklamání. Hledání viníka nám ale štěstí nepřinese. Je potřeba převzít zodpovědnost a uvědomit si, že nyní už jsme dospělí a sami svými rozhodnutími tvoříme své životy.
Nejdříve se můžete zeptat sami sebe: „Co mohu udělat hned teď, abych se cítil lépe.“
První, co můžete udělat, je uvědomit si, co máte a pocítit za to vděčnost. Stále ještě máte tělo, vaše srdce bije, dýcháte, vidíte, slyšíte, cítíte, můžete se hýbat. Možná se cítíte slabí, bez energie a vaše tělo je nemocné. Ale i k nemoci můžete pocítit vděčnost. Přišla, aby Vás zastavila. Abyste si konečně udělali čas sami na sebe a zeptali se sami sebe co vlastně chcete, po čem toužíte, co chcete každý den prožívat.
To je Váš další krok. Udělat si seznam všeho, co si moc přejete, ale z nějakého důvodu jste si to v životě dosud nedopřáli. Je čas postavit sebe zcela sobecky na první místo. Představit si, že jste čerstvě zamilovaní. Co všechno byste byli ochotni pro objekt své lásky a touhy udělat? Asi téměř cokoli. Tak teď tohle všechno začněte dělat sami pro sebe.
Každodenní prožívání radosti a vděčnosti působí jako elixír pro tělo i duši a k léčení dochází okamžitě.
Následuje další úkol. Musíte se přestat dívat jako na viníky na ty, kteří se dotýkají vašich zranění. V takových situacích je třeba naučit se zastavit a uvědomit si, že tady nejde o toho dotyčného „viníka“. Jde tady o vás. O to, co si máte v sobě znovu prožít, vyléčit a propustit. Přestat soudit sebe a ostatní je dalším krokem na cestě k uzdravení.
Také je třeba rozpoznat naše nenaplněné potřeby a sami sebe vyživit a dosytit. Prostě dát sami sobě to, co nám naši rodiče nedali. Může to být pozornost, přijetí, láska, důvěra, něžnost, ocenění. Často si myslíme, že dosycení našich potřeb nalezneme v partnerském vztahu. To je ale omyl. Potom stavíme naše partnery do rolí našich rodičů a činíme je zodpovědnými za naše pocity. To neprospěje nám, ani partnerskému vztahu.
Dalším krokem je nalezení a identifikování nefunkčních vzorců chování a našich přesvědčení, které jsme získali v dětství a kterým jsme uvěřili. Tyto nefunkční vzorce je nutné postupně odhalovat a nahrazovat novými, které nejsou destruktivní, ale naopak jsou založeny na víře a důvěře v lásku a život. Na důvěře v to, že je o nás vždy postaráno a že se můžeme v klidu odevzdat životu, svému osudu a přestat s ním bojovat. To neznamená pasivitu, ani apatii. Je to jen plynutí s proudem a citlivé ladění se a reagování na to, co nám právě teď náš život přináší.
Cesta k uzdravení, k nalezení sama sebe a k navrácení radosti do života je dlouhá. Vlastně nikdy nekončí. Ale hned po prvních krůčcích pocítíte , jak se zvyšuje vaše síla, narůstá energie a pochopíte, o čem to celé je. Sama cesta už je přece cíl.
Ráda Vás budu na Vaší cestě provázet.