V našich životech přicházejí situace, které se zdají být neřešitelné. Máme pocit, že se motáme v kruhu a nevídíme žádnou cestu ven. Můžeme se cítit jako v pasti, zoufalí a bezmocní. Máme pocit, že ztrácíme nad naším životem kontrolu, protože nejsme schopni změnit to, co k nám přichází z vnějšího světa. A tak se snažíme za každou cenu kontrolu udržet, bojujeme s tím co přichází a plaveme proti proudu. To nás stojí mnoho sil. Někdy je to proces, kterým prostě musíme projít.V momentě, kdy se dostaneme na samé dno a zjistíme, že už nám došly síly a my už nedokážeme bojovat, přichází paradoxně úleva. Teď už nám totiž opravdu nezbývá nic jiného, než se odevzdat a pustit kontrolu. Přijmout to, co je, zůstat s tím a jen tak být. Nic neočekávat, jen pozorovat, co se děje.
S uvědoměním, jak jsme maličcí a bezmocní, přichází ohromná úleva. Najednou si uvědomíme, že už nemusíme vůbec nic. Že je to daleko větší než my a tak se můžeme konečně odevzdat a dovolit, aby o nás bylo postaráno. Můžeme jen tak být, v důvěře, že vše, co nám život přináší jsou dary, které nám mají pomoci najít cestu zpět k sobě. Najednou pocítíme vděčnost za to, že žijeme, dýcháme, cítíme a prožíváme.
Nikdo a nic z vnějšího světa nás nemůže učinit šťastnými. Štěstí musíme objevit uvnitř. Cesta k jeho nalezení vede skrz jemnost, laskavost a vědomou pozornost, kterou se naučíme věnovat sami sobě. Přijetím všeho, co je naší součástí. Obejmutím zraněného dítěte uvnitř nás vede cesta k uzdravení.
Musíme se sami sebe ptát, co jsme v dětství potřebovali a nedostali. Musíme sami dosytit svoje potřeby a začít si plnit svá přání a sny. Dovolit si, dát sami sebe na první místo a věnovat si čas na to, co nám přináší radost.
Pokud tedy přijde něco, co vás zastaví, třeba nemoc, nebo bolestná ztráta, zkuste změnit úhel pohledu. Třeba se vám podaří uvidět dar, který vám současná situace přináší. Možnost zastavení, spočinutí v klidu a tichu, čas na rozjímání o svém životě, jeho smyslu a o tom, co můžeme změnit.