Od dětství jsme byli vedeni k tomu, abychom se naučili potlačovat svoje emoce. Vzpomeňte si, kolikrát jste jako děti od rodičů nebo učitelů slyšeli: „Nekřič!“, „Přestaň se vztekat!“, „Přestaň brečet, nebo ti dám na zadek, abys měl proč!“ , „Okamžitě se uklidni!“, „Chovej se normálně!“, „Máš vůbec rozum?“, „Nevyrušuj!“, „To musíš vydržet!“ Není se čemu divit. Naši rodiče byli vychováváni stejně a většinou za použití mnohem tvrdších metod, kdy tělesné tresty doma i ve škole byly na denním pořádku. A tak se naučili emoce skrývat a to samé pak předávali svým dětem. Časem jsme všichni uvěřili, že cítit a prožívat emoce je špatné, je to něco, za co bychom se měli stydět. Naučili jsme se, mít svoje emoce pod kontrolou. Držet kontrolu nad svými projevy nás ale stojí mnoho energie a udržuje to naše tělo v neustálem napětí, což časem vede ke vzniku závažných onemocnění.
V ideálním případě bychom se měli s emocemi naučit zacházet už v dětství. Je úkolem maminek, naučit děti, že je v pořádku cítit a prožívat jakoukoli emoci a také ji projevit. Co se týče projevu, je třeba dítě postupně učit, že musí být bezpečný pro něj i pro okolí. To znamená neubližovat sobě ani ostatním.
Emoce jsou projevem naší energie. Pokud je nacháme spontálně projít tělem, odezní během několika vteřin, maximálně minut. Jiné je to ale s emocemi, které jsme si zvykli potlačovat. Ty se opakují pořád do kola, jsou reakcí na nějakou situaci z minulosti. Tenkrát jsme si emoci nedovolili plně prožít a zadrželi jsme ji v našem těle. Každá další podobná situace je jen příležitostí k uvolnění potlačené emoce. Až si to uvědomíme, je potřeba emoci přijmout, zůstat s ní a nechat jí uvolnit. Tento proces musíme opakovat tak dlouho, dokud nedojde k plnému uvolnění emoce.
Co tedy dělat, když k nám emoce přichází? Nejprve je důležité si toho vůbec všimnout a zkusit ji pojmenovat. Dalším krokem je její přijetí. To znamená, přijmout, že tato emoce je moje. Je jedno, co ji způsobilo. Někdo nám něco řekl, nebo udělal a to v nás vyyvolalo tuto emoci. Ale tím se teď nebudeme zabývat. Prostě jen přijmeme, že tuto emoci teď máme. Dále je dobré uvědomit si, jak tuto emoci prožíváme v těle. Cítíme horko, nebo chlad? Bije nám rychleji naše srdce? Cítíme napětí někde v těle? Je náš dech zrychlený? Během tohoto pozorování emoce po chvíli sama odezní. Pokud nepříjemný pocit stále přetrvává, můžeme pomoci uvolnění emoce z těla fyzickým pohybem, křikem, pláčem, bušením do polštáře, trháním papírů, sekáním dřeva apod.
Snaha kontrolovat svoje emoce často vede k tomu, že se snažíme držet kontrolu nad vším, co se v našem životě děje. Může to vyústit až v tendenci kontrolovat životy našich dětí, partnerů a rodičů. Každý člověk je zodpovědný za svoje emoce. Je třeba přestat z našich emocí obviňovat někoho jiného, přestat je potlačovat a vyhýbat se jim. Bolesti se stejně nevyhneme tím, že se budeme snažit vyhnout tomu, co cítíme. Můžeme uzavřít svá srdce, ale pak budou uzavřená nejen před bolestí, ale také před radostí a láskou. A stejně nemůžeme odmítat naše cítění do nekonečna. Jednou přijde ten den, kdy se nás něco dotkne tak silně, že už nebude možné naše emoce popírat. Rozhodnutí zda chceme žít je jen na nás.